Nečekejte, až vás tělo zastaví…

…důsledkem pak může být deprese a panická porucha.

Jsem Dan Petlák a tohle je můj první blogový příspěvek do světa internetu. Chtěl bych, aby se dostal na oči co nejvíce lidem, jelikož mnohým z nich může zachránit kvalitní život. A ty druhý zastavit, aby se tolik nepřečerpávali. Může se to totiž stát komukoliv.

Když jsem zjistil, že 10. října je celosvětový den duševního zdraví, hned jsem dostal nápad, že se s vámi podělím o svoji zkušenost s duševními nemocemi, které se u mě projevily 5 let zpátky. Co je na mém příběhu šťastné je jeho konec – uzdravil jsem se. Většina lidí nemá toto štěstí a skončí buď v rukou terapeuta, instituce či pod doživotním vlivem léků. V těch horších případech si nemocní sáhnou na život… O jakých nemocech ale mluvím? O depresi, panické poruše a úzkostech.

Neviděl jsem varovné kontrolky

Byl jsem jako většina dnešních lidí a před propuknutím nemoci jsem nerespektoval volání svého těla o pomoc a žil destruktivně dál. To mělo za důsledek kolaps a syndrom vyhoření, který vyústil v deprese, úzkosti, nespavosti a panickou poruchu. A přitom jsem mohl katastrofu zastavit včas, jenže… Mladý a intenzivně pracující člověk je natolik vzpurný, že si dá raději prášek a čaj z lékárny a nemilosrdně frčí dál. A kolo se točí a točí… Červený kontrolky blikají. Ale proč? Jenom kvůli tomu, že se pořád někam honíme? Že se snažíme být úspěšní, bohatí, viditelní? Že se snažíme být dobří? Často pak přehlížíme jednu podstatnou věc – že nejsme dobří sami pro sebe. Drancujeme své energetické zásoby, které by měly vydržet na celý život. Výsledkem je vyčerpání, přepracovanost, stres, nenaplnění, špatná nálada, deprese… A člověk si to nikdy neuvědomí, protože tyto varovné signály těla přehlíží. Nestaráme se o sebe tak, jak bychom si zasloužili.

A přesně tohle jsem dělal:

  • každej den jsem jedl ve fastfoodech
  • každej den jsem šel spát pozdě a vstával brzo do školy
  • každej den jsem hrál vrcholově basketbal a neregeneroval
  • každej den jsem si musel dát aspoň jedno pivo, abych zapadl do party.

A kde byl nějaký prostor pro odpočinek a vážení si sebe sama? Nikde… Natolik jsem se přehltil, že už to tělo nemělo kam dávat. Varovnými kontrolkami u mě byla častá nachlazení, hnisavé angíny každého půl roku, mononukleóza, toxoplazmóza, namožené svaly z basketu a prakticky celodenní únava. Byl jsem toxiny naprosto prolezlý, až se mi jednoho dne ozvala hlava a tiše pronesla: ,,Dane, budeme tě muset na chvíli vypnout a odpočinout si, jinak se zničíš.“. Stalo se tak v červenci roku 2012, kdy jsem byl s kamarády na vodě.

Život s panickou poruchou

Mnoho lidí ani neví, že nějaká panická porucha existuje. Budu se proto snažit ji co nejkonkrétněji přiblížit. Panická porucha u mě propukla asi měsíc po návratu z onoho výletu s kamarády. Už si to nepamatuju přesně, ale myslím, že nejdříve jsem trpěl nespavostmi. Bylo fakt hrozný se celou noc převalovat a doufat, že usnu. V hlavě bylo takový nepříjemný prázdno a cítil jsem se jako permanentně ožralej. Když jsem se v noci nevyspal, pak asi tušíš, co nastalo během dne. Jakmile jsem se nasnídal, neměl jsem vůbec sílu nějak pracovat a jediný, na co jsem myslel, byl spánek. Ovšem ani po tom, jak jsem si po snídani znovu lehl, jsem neusnul… Tento kolotoč trval fakt dlouho a když jsem si počítal, kolik nocí v kuse jsem nespal, nejvíc jsem dosáhl čísla 6… A to byl teprve začátek. Po tomto už člověk vážně nefunguje jako bytost, ale spíš jako zombie, kterej ani neví, kdo je a kde je.

Začínal jsem proto vyhledávat odborníky, nicméně žádný mi nepomohl. Každý pouze konstatoval, že jsem fyzicky zdravý a nemůže mi nijak pomoci… Jenže já věděl, že je něco špatně a v důsledku této bezmoci se vyrojily deprese. Nakonec jsem se odhodlal a kontaktoval psychologa. Nejprve jsem se samozřejmě styděl, jelikož jsem si nechtěl přiznat, že jsem klesl až na takový dno, abych ho musel navštívit. Pomohl mi ovšem ze všech odborníků nejvíc – uklidnil mě, že je to jen z vyčerpání a nasadil příslušný medikamenty – gingko bilobu a antidepresiva. Postupem času však přišla ta největší rána – panická ataka. Kdybych měl popsat její fungování, bylo by to asi takto – zničehonic máš pocit na omdlení, zbledneš, udělá se ti špatně. Potom se ti rozbuší srdce jako při tachykardii, buší někdy až 200krát za minutu. Najednou nevíš, co se děje. Tělo začne vyplavovat kortizol a ty prožíváš extrémní stresovou situaci. Jenže nemůžeš ani utéct, ani zaútočit, pouze ustrneš. Bojíš se, že umřeš. Že je konec. Snažíš se odejít někam do ústraní a leháš si na zem. Doufáš, že to přejde a pro jistotu voláš záchranku. V tuhle dobu už necítíš svoje tělo, opouští tě vědomí a pomalu upadáš do bělavého spánku omdlení… Zážitek teda nic moc. Většinou to trvá velmi krátce – snad jen minutu – nicméně pro prožívajícího to je jako minuta v ohni.

Život s panickou poruchou není vůbec lehký, jelikož fakt nevíš, kdy dostaneš ataku. Já tyto stavy prožíval téměř obden a ataky jsem dostával ve škole, na ulici, v tramvaji, v obchodě, i doma. Nevybíraly si. Když jsem dostal ataku na veřejném místě plném nežádoucích diváků, bylo mi ještě hůř. Myslím, že již není třeba dál se rozepisovat. Panická porucha je vězení, které drží člověka od jeho každodenního života a plného prožívání.

Život s depresí

Měl jsem to neštěstí, že zároveň s panickou poruchou se projevila i deprese. Většina lidí se domnívá, že deprese je jen nějaká špatná nálada. Když jsou sami doma a nudí se, zavolají kamarádovi – ,,Hej, přijeď, dáme pokec, mám nějakou depku.“. Jenže tak to není. Nemocný depresí totiž neví, co je to špatná nálada, protože necítí žádné emoce. Nefungují mu správně biochemické přenosy mezi neuronovými spoji v mozku zodpovídající za náladu. Jediné, co cítí velmi intenzivně, je únava. V důsledku této únavy často prokrastinuje a leniví. V tomto už se možná poznáváš, že? Moje dny vypadaly tak (když jsem se zrovna vyspal), že jsem se probudil okolo 9, dal si snídani a sedl k počítači. Jelikož se mi nechtělo nic dělat a byl jsem ve vězení sociálních sítí, dokázal jsem celej den strávit na facebooku či youtube. Prostě jen tak nic nedělat. Den pak skončil ještě dřív, než začal a já se marně divil, kam odešel. V pokoji jsem měl neuklizeno a těžko jsem se přemáhal, abych třeba i ten prach utřel. Doma mi pak nadávali, že jsem bordelář, jenže já za to vlastně nemohl… Lidi s depresí často osočujeme, že nic nedělají, prokrastinují, vstávají pozdě do školy, nepřicházejí včas a vlastně vůbec nic nedělají. Přitom bychom je měli podporovat, s úkoly jim pomoct a najít cestu k uzdravení. A těchto nemocných je bohužel mnohem víc, než si myslíme.

Do pár let bude depresí trpět víc než polovina Čechů a počet stále narůstá… Deprese se tak stane nejčastějším civilizačním onemocněním. A já se ptám – proč? Proč nevěnujeme tolik pozornosti blikajícím kontrolkám, které nám dávají tolik informací o aktuálním zdraví? 

Jak skončil můj příběh?

Asi se ptáš, jak jsem se teda uzdravil. Pokud ještě nemáš můj e-book, v němž detailně popisuji svůj postup léčby, můžeš si jej stáhnout níž. Kliknutím na obrázek se dostaneš na stránku O MNĚ a e-book si můžeš stáhnout na zelené liště hned pod menu. Je zdarma, dojde na email.

Abych se uzdravil, musel jsem se ponořit do sebe. Najít ve své hloubi přesnou příčinu vzniku mého stavu a změnit ty životní návyky, které k němu vedly. Můj psycholog to ovšem nebyl, kdo mi pomohl. Lehce mě natrkl až můj kamarád z vysoké školy. Pak jsem ale musel všechnu práci vykonat sám – změnil stravování, způsob myšlení, odpočíval, hlouběji a pomaleji dýchal, objevil kouzlo meditací a zklidnění mysli. Jakmile jsem převzal zodpovědnost za své zdraví, šlo to celkem rychle – uzdravoval jsem se ze dne na den, panický ataky zmizely téměř po týdnu a já se po své léčbě z přebývající deprese uzdravil za necelých 6 měsíců. To je vcelku slušně rychlá doba, léčba antidepresivy trvá několik let a mnohdy se člověk ani neuzdraví. Proto se nemáš čeho obávat – z deprese, panické poruchy, úzkostí a nespavostí se dá uzdravit. Stačí jen změnit životní návyky a objevit v sobě klíče k uzdravení z nemoci.

Čteš příběh člověka, který se s těmito stavy dokázal vypořádat. Příběh člověka, jenž sepsal podrobný plán k uzdravení a je schopný ho sdílet s ostatními lidmi. Příběh člověka, jenž se vyčerpal a moc dobře ví, co to je padnout na samé zdravotní dno. Člověka, jenž ti může pomoct k uzdravení. Proto mě neváhej kontaktovat a domluvíme si konzultaci.

KONZULTACE

Děkuju, že tohle sdílíte. Kdybyste depresemi a panickou poruchou trpěli, byli byste vděční, kdyby vám někdo tento článek poslal. Pokud byste měli dokonce sebevražedné sklony, někdo by vám tímto mohl zachránit život.

D.

Komentáře
  • Kdo je Dan Petlák?



    Dan je celostním terapeutem. Sám se uzdravil z chronických nemocí pomocí stravy, životosprávy a změnou myšlení. Dnes šíří jeho zkušenost prostřednictvím osobních konzultací a internetu.

    VÍCE O DANOVI

  • EBOOK 15+1 ZLATÉ PRAVIDLO K BOHATÉMU ZDRAVÍ

    Sestavil jsem 16 nejdůležitějších zdravých návyků, které jsem denně praktikoval, abych se zbavil chronických nemocí! Teď je můžete mít na jednom místě a ještě k tomu ZDARMA.

  • SUROVINY KOUPÍTE ZDE:

  • Nejnovější příspěvky